John Wyndham: Den trifidů

Anotace

Ten zážitek si málokdo na světě chtěl nechat ujít. Tajemné zelené záblesky, snad až odkudsi z hlubin vesmíru, šlehaly oblohou, celou noc trvala ta ohromující podívaná. Pro drtivou většinu lidstva to byla poslední věc, kterou viděla. Nadpozemský jev většinu zemské populace oslepil. Jedna katastrofa by však planetu nezdecimovala. Musela se k ní připojit druhá. Průmyslové rostliny, genetickou mutací proměněné v pohyblivá, jedovatě žahající monstra, využijí oslabení pána tvorstva a začnou jej systematicky vyhlazovat z povrchu zemského. Nastal den trifidů. Bude zároveň posledním dnem člověka? Na to odpovídá klasická katastrofická sci-fi britského autora, nad jejíž četbou se nechce věřit, že vznikla před více než půl stoletím. (Databáze knih)

Můj názor

V poslední době mě docela překvapivě začalo bavit sci-fi. Den trifidů sice je klasika, ale myslím, že to úplně není to, co si pod pojmem postapokalyptické sci-fi běžně představíte. Já čekala další příběh, kde lidi bojují proti nějakým monstrům – v tomto případě „oživlým“ kytkám. Tahle knížka je ale mnohem víc o lidské společnosti a o tom, jak se kdo chová v krizi. Vůbec jsem nečekala, že ve mně vyvolá tolik otázek: Co bych dělala já, kdyby téměř všichni lidi na světě oslepli a já byla jednou z těch, co měli to štěstí a o zrak nepřišli? Pomáhala bych ostatním? Nebo by bylo moudřejší postarat se jen o sebe (případně o své blízké)? A bylo by lepší to všechno prožívat ve městě, nebo na vesnici? Opravdu hodně mě to pohltilo a, upřímně, neměla jsem z toho zrovna čistou hlavu. Je to skutečně zajímavá kniha a na to, jak je stará, mi vlastně přijde i docela dost aktuální. A trifidi mě moc bavili, škoda, že tam nebyli víc.

★★★★☆

A ještě tu mám malou zajímavost pro fanoušky hororů – Když jsem Den trifidů začala číst, připadalo mi to nějaké povědomé... A pak mi došlo, že je to jako přes kopírák s 28 dní poté. Později jsem se dočetla, že se režisér touto knížkou inspiroval :)