Lufienne K.

Ahoj, ahoj, blogový světe,  dlouho jsme se neviděli... Mám chuť tady zase po nějaké době pozdravit, sdílet svoje myšlenky, kterých mám v poslední době plnou hlavu, hodit sem i nějaký ten updatík, projevit vděčnost...  S tím, že už jsme takřka v polovině roku, opět přišla tendence reflektovat. A připadá mi crazy, kolik se toho za poslední dobu změnilo a mění. Vloni přesně v tuto dobu jsem ležela v posteli a koukala se na své hojící se jizvičky po laparoskopii, díky níž jsem se dozvěděla, že mám endometriózu. No a teď, o rok později, pozoruju, jak se mi to v bříšku tetelí. A taky už je to víc než půl roku, co jsem vdaná. Rok od toho, co mi odešla moje milovaná slepička Pipka. A spousta dalších věcí se změnila a stále tolik mění. Nejen v rodině a v okolí, ale i u mě samotné. Vnímám u sebe obrovský posun a hlavně větší sebejistotu, kterou jsem si postupem času vybudovala. Je ovšem legrační, jak se to ve mně občas pořád pere – v jednu chvíli si řeknu no jo, už jsem fakt dospělá, a ...

Ahoj, ahoj! Drazí, jsem zpět, vracím se k blogování. Hodně moc mi to totiž chybí. Tak jdu do toho. Znovu. Dlouho jsem ovšem přemýšlela, jak to uchopit. Jsem hodně otevřená, a tak nemám problém se tu s lecčím svěřit, avšak vím, že není dobrý nápad na sebe takto online hned všechno prásknout. Proto se budu snažit udržet nějakou zdravou hranici, kterou jsem, myslím, dřív moc dobře nastavenou neměla (a z toho důvodu jsem taky skoro všechny své články z tohoto blogu smazala). Říkala jsem si, že bych tedy mohla psát jen o knížkách, o něčem neutrálním, ale nedá mi to. Chtěla bych tu otevírat témata, která sice jsou osobní, ale u nichž mám pocit, že by mohlo někomu pomoct, když by si zrovna můj článek přečetl. Často to budou věci, které jsem si sama googlila, a byla jsem ráda, když jsem našla jakoukoli osobní zkušenost. Přála bych si, aby moje články měly nějaký přesah, aby to nebylo jen o tom, že vám sem vypíšu, co jsem kdy a kde a s kým dělala, k tomu přidám nic neříkající fotky... Ne, tohle...

Konečně jsem se dostala k sepsání článku o letošním KVIFFu. Je to hodně s křížkem po funusu, ale já se k němu mileráda vrátím, jelikož byl podle mě boží a moc jsem si ho užila. Předem varuju, že to asi bude hodně dlouhé povídání. KVIFF máme s Mývalem moc rádi, ale pár let už jsme na něm nebyli. Letos jsme si teda říkali, že by bylo fajn tam jet, a když bylo zveřejněno, že na něj dorazí i náš oblíbený Ewan McGregor, bylo jasno – jede se!  Já do Varů vyrazila o den dřív než Mýval, tedy hned ve čtvrtek, den před začátkem festivalu, abychom měli šanci získat vstupenky na projekce tak, jak jsme chtěli. Jela jsem od nás vlakem asi o půl čtvrté ráno s tím, že na místě budu za pět devět – a v devět se začnou prodávat vstupenky. Cesta byla podezřele v pohodě a vše se stíhalo. Před Thermalem na mě ale čekalo ohromné překvapení – už tam byla šíleně dlouhá fronta! Na KVIFFu už jsem takto byla několikrát, jen s tím rozdílem, že jsme tam vždycky přijeli až...